DUCHOVNÍ PARTNER ANEB SETKÁNÍ S NAŠÍM DVOJPAPRSKEM

ZDENKA BLECHOVÁ 

Zamilovanost nebo láska?

Zamilovanost má za následek slepotu, hluchotu, nemohoucnost.

Člověk onemocní, protože nevidí nic jiného, než partnera, neslyší

sám sebe, ale jen druhého a bez druhého není schopen života.

Jsi mojí součástí. Člověk v zamilovanosti jedná spíše hlavou, chce

toho druhého vlastnit, bojí se o své štěstí. Takže člověk si myslí v

zamilovanosti, že jedná srdcem, ale je to jen rozum. Člověk ve

strachu o toho druhého zde žije utrpení.

Láska naopak jedná srdcem. Chceš se mnou být, můžeš. Nechceš,

nemůžu tě držet. Vím, že dokážu žít i bez tebe. Že svůj život zvládnu

sama a tudíž se o tebe nemusím bát, protože si věřím. Dokážu žít s tebou,

ale i bez tebe. Obojí má pro mě stejnou příchuť. Nejsi mojí součástí,

jdeš jen životem vedle mne. Tudíž jsem zdravý a schopný. Zde je

volnost a mizí strach. Žije se zde život bez utrpení.

Každá žena hledá k sobě hodného muže, ale pokud není silná uvnitř

sebe, nemůže jí být hodný muž přidělen. Ona by pod vlivem hodného

muže ještě více slábla, místo aby sílila. Záměrem Vesmíru je, aby

každá žena zesílila, aby mohla být rovna muži. Pak může dostat

hodného muže, protože je již silná a umí s tímto hodným mužem

zacházet. Bude si vážit jeho úcty a ne jím pohrdat, že je bačkora.

Hodným mužem pohrdají slabé ženy, protože se potřebují ještě

učit od silného muže. S hodným mužem je nuda, nic se neděje, protože

on jí vše plní a ona nemusí o nic usilovat. Slabá žena se potřebuje ještě

hýbat, aby zesílila. Silné ženě stačí zůstat ve svém středu, už se

nepotřebuje hýbat, a proto ocení hodného muže, už se nepotřebuje

učit a bude jí vyhovovat klid a úcta. Na počátku věků byly silné ženy,

které si přestaly vážit hodných mužů, a nyní byly slabé ženy, které

si vážily silných mužů. V současnosti mají být silné ženy a vážit si

hodných mužů. Vracíme se zpět k počátku a měly bychom nyní dobře

pochopit svoji roli.

Proč ta láska tak bolí? Protože vše, co prožíváme, musí mít protipól.

Vše je draze vykoupeno. Když potkáme velkou lásku, čeká nás velká

bolest, ať už se rozejdeme, nebo o přítele přijdeme jiným způsobem.

V nových vztazích už neprožíváme velkou lásku, jsme stále ve svém

středu a to znamená, že nemůže přijít ani velká iluze, ani velký smutek.

My už jsme rádi, že jsme našli sami sebe a nemíníme se příliš dávat tomu

druhému. Stále máme úctu sami k sobě a tím se nemůžeme vychýlit ze

svého středu a časem prožívat velkou bolest. Co to znamená? Že jsme

rádi, že máme partnera, ale zrovna tak se dokážeme smířit s tím, že by odešel.

Zkuste se vrátit do své minulosti. Napište si na papír všechny partnery,

které jste potkali ve svém životě. Ke každému partnerovi napište vše,

co se vám na něm líbilo a vše, co vám vadilo.

Vše v posuzování pochází od vás. Jací jsme uvnitř, takového

dostáváme partnera. Pokud chceme hodně vlastnit, dostaneme

partnera, který nás vlastní. Pokud máme v sobě žárlivost, dostáváme

partnera, který na nás žárlí. Pokud chceme být čistí, dostaneme

partnera, který je nečistý. Pokud chceme být věrní, dostaneme

partnera, který nám bude nevěrný. Pokud jen umíme dávat,

dostaneme partnera, který bude jen přijímat. My se totiž musíme

poprat se svými zápory, nic nám nesmí být proti srsti. Žádný

zápor totiž ve skutečnosti neexistuje, ty zápory jsou jen v nás.

 

Žena celistvá již nepotřebuje lásku druhých

Když se žena nemá ráda, potřebuje od muže slyšet milá slova: Jak jí

to sluší, jak vypadá dobře. To, že jí někdo ocení, ji činí šťastnou a

má dobrý pocit. Když se žena má už ráda, vyzní jí tato slova jako

planá fráze a tlachání. Už je nepotřebuje slyšet, protože se má

ráda a dokáže se ocenit sama. Už nepotřebuje ocenění druhých a ví,

že je to jen faleš, předstírané pokrytectví druhého, aby se mi zalíbil

a mě dostal tam, kam potřebuje. Snadno se přes ocenění našich kvalit

necháme druhým dotlačit do situací, do kterých on potřebuje. Takže,

když si uvědomím, že i toto je jen hra, nelpím na hezkých slovech

druhých. Muž ví, že jen slabou ženu může získat tímto oblbováním,

že na silnou ženu toto již neplatí. Tam se má na pozoru. Už ví, že mu

to nezbaští. Dokonce mi řekl jeden muž: „Dnes jsem pozval jednu na

oběd, ale víš, že už mě to oblbování nějak přestává bavit? Asi bych si

s ní už raději jen povídal.“ Když i muž se začne doceňovat, přestává

chtít uspět u každé ženy. Už si nepotřebuje dokazovat jak je dobrý,

že každou dostane. Začne mu také jít o jiné hodnoty. Naopak slabé

ženě udělá dobře, že o ní někdo stojí, zvláště když doma si jí už nikdo

nevšímá. Ale stále je to jen hra na lásku, protože dokud nenajdu lásku

v sobě, nemůžu ji najít ani v druhých.

Jdeme ke slunci

Každý musí v sobě nyní objevit svoje vlastní slunce a svoje slunce

každý objeví přes svoji věrnost sám sobě, svým pocitům. Je to někdy

těžké obstát v tom, co chci, když léčky přicházejí, aby mě odvedly od

mého původního záměru. Ale když zůstanu u sebe a u svých pocitů,

získám radost. Obstál jsem a můžu se radovat, protože jsem dal sobě,

co potřebuji, a to právě působí moji radost na duši. Vždyť vlastně o

nic nejde, jen o to, abychom byli věrni sami sobě a zbytečně se

nerozptylovali ostatními a jejich pocity. Když se toto naučím, mám v

sobě stálé světlo, které působí na ostatní jako zázračný lék. Lidé jsou

přitahováni k mému slunci a tím, že pobývají v mé blízkosti, mohou se

nechat osvětlit a začít také více svítit pro ostatní. A tak se budeme nyní

učit nalézt své slunce v sobě a v jiných. Když se tato slunce postupně

spojí, dojde k osvětlení celé planety. To je tedy ten světelný převrat,

který nás čeká. Je to jednoduché, ale cesta ke slunci je namáhavá,

jako v pohádce O třech zlatých vlasech děda Vševěda.

Učíme se lásce k sobě přes jemnější energie

Ráno jsem se probudila a můj zrak padl na obrázek, který jsem před

léty dostala od dívky, která se do mě zamilovala. Dívám se a studuji,

co drží faraón s dívkou na obrázku. A najednou si uvědomuji, že

slunce. Došlo mně, že i tato dívka mě vedla ke slunci, ke kterému

stále jdu. Pohrávala jsem si často s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby

se do mě zamilovala žena. A po čase se to stalo. Přišla krásná dívka,

která mě vyznávala city tím nejjemnějším způsobem, který jsem

dosud nezažila. Bylo to pro mě něco kouzelného, ale nedokázala

jsem opětovat její city. Řekla jsem jí hned na počátku: „Vážím si tvé

lásky, ale já ti více než přátelství nemůžu nabídnout.“ Přesto tato

dívka pobývala v mé blízkosti déle než rok. Pak si našla jinou dívku.

I tato dívka mě pomohla přiblížit se k sobě.

Po mém osudovém partnerovi mi přišel do života přítel, který se choval

jako já. Byl ustrašený, bál se mi něco říci. Připadal mi falešný tím,

že nedokáže říkat věci na rovinu a štval mě svým chováním. Čím více

se snažil mě nenaštvat, tím více jsem se snažila ho naštvat já. Provokoval

mě svým uhlazeným chováním, chtěla jsem vidět jeho emoce, chtěla jsem

ho zasáhnout do hloubky, aby se projevil takový, jaký je. Najednou mě

došlo, že v něm vidím sebe ve vztahu k osudovému partnerovi. Tak

takhle přesně jsem ho musela štvát, a proto do mě ‚šťoural‘ a snažil

se mě probudit k životu. Uvědomila jsem si, jak je to děsný, když

jeden už je přirozený, našel se, a ten druhý ještě hraje hru a nechce

se ukázat ve své přirozenosti. Byla jsem ráda za tu ukázku a zároveň

prožitku na vlastní kůži, abych si mohla lépe uvědomit i hodnotu toho,

co jsem dostala do života prostřednictvím osudového partnera.

I tímto uvědoměním jsem se stále přibližovala k duchovnímu partnerovi.

Po tomto příteli mi přišla do života výše zmiňovaná žena. Byly to hezké

dny. Ona mi totiž rozuměla a dávala mi hodně citu a já se najednou

mohla chovat přirozeně, nemusela jsem se bát, necítila jsem sílu toho

druhého, ale rovnocenný vztah. Naučila jsem se lásce k sobě a dopřála

si něhu, kterou jsme si vzájemně mohly předávat. Jen k intimnímu

sblížení nedošlo. Kolikrát jsem se přistihla u myšlenky: „Tak to zkus

se s ní líbat,“ ale nešlo to. Přesto nás přátelský vztah vzájemně

obohacoval, a já jsem vyzrávala díky této podpoře v silnou a

nezávislou ženu. Tato žena mi vlastně zprostředkovala předěl v

energiích. Od mužské hrubé síly, v ženskou něžnou sílu. Když

jsem se naučila mít ráda a stala se samostatnou, pak teprve mi

přišel do života duchovní přítel.

Rozdíl mezi vztahy, které jsme žili a duchovními, které budeme žít


Poselství channelingem:
Všem nám přicházejí dary z nebe. Tyto dary nám dávají možnost žít

život skrze city, nikoli skrze emoce. Zamysli se nad sebou a na první

místo dej své pocity. Musíš najít cestu srdce, i když tě tam leze hlava.

Vše si tvoříš sama, vše je v tvých rukách, jen si o vše musíš říci. Neboj

se zklamání, vše nemusí být takové, jaké se to jeví.


Duchovní vztahy už nevznikají z velké zamilovanosti, ale ze

sounáležitosti. Tyto vztahy vznikají nevinným přátelstvím,

porozuměním a postupně sílí. Jsou opakem vztahů ze zamilovanosti,

které slábly. Oba partneři vzájemně pracují na harmonii vztahu a

postupně se stále více rozsvěcují a čím více se rozsvěcují, tím více

svítí jeden druhému a zároveň celé společnosti svojí harmonií a klidem.

To, co z nich vychází, není zamilovanost, že jeden vidí jen toho druhého,

ale je to láska, která je neomezená, jak pro toho druhého, tak i pro

ostatní. Je jí stále dost a stále více se jí z tohoto vztahu rodí i pro

ostatní. V duchovním vztahu totiž lidé nežijí jen pro toho druhého,

ale žijí pro celou společnost, není zde omezování vztahu k druhým,

nesvoboda, majetnictví. V zamilovanosti žili lidé uzavřený okruh jen

těchto dvou a láska byla jen pro ně, a ne pro ostatní. Vzájemně se

omezovali, aby náhodou jeden nedal druhým více, než partnerovi.

Žárlilo se na lásku k druhým, docházelo k omezování lásky k druhým,

a proto její pramen ve vztahu časem vyschnul. Pokud totiž žízním po

lásce a nemám ji pro druhé, nemůžu ji ani od druhých dostat a časem

vyschnu.